Moje



Nejkrásnější, nejhodnější, nejpořádnější. 
Od ní to všechno začalo.
Maminka.
Děkuju.






Nebe na zemi




Jižní Moravo, krásná a poklidná.
Na tohle místo, doufám, se ještě někdy vrátím.



Minolta Hi-matic F, ILFORD PAN 400, sken negativu











































Ke kořenům II - velikonoce na vesnici

S mými přáteli z dob gymnázia jsme si vytvořili jednu  krásnou tradici. Každý rok o velikonocích se na jeden den sejdeme u Vojty, který bydlí se svou rodinou v malebné vesničce na úpatí Beskyd.



  Foceno na Minolta Hi-matic F, Ilford XP2 400, sken negativu




Příprava začíná vlastně už večer předem, kdy peču něco dobrého, většinou  koláč. Letos  rybízový, z našich mrazákových zásob z minulého léta. Ráno mě vyzvednou s tradičním zpožděním kamarádi Víťa s Verčou. Jedeme vyzvednout Honzu a uzavíráme sázky kolik minut na něj budem letos čekat. Rozespalý v pyžamu oznamuje, že za 10 minut je u nás a my zatím sedíme v autě. Za zvuku trošku praskajícho autorádia si vyměňujeme základní novinky, co se u nás událo. Pak už přijde Honza. Usedne na zadní sedačku a prohodí jeden ze svých vtipů, většinou mířených na Víťu, zazubíme se a Víťa nastartuje auto . Jak se za námi město ztrácí, plní se nám myšlenky očekáváním. Jaké to letos bude? Jak se má asi Vojta s Míšou? Už brzy se vše dovíme. Těšíme se.








Když jsme konečně na míste, se všemi se pozdravíme. S  Vojtou, jeho Míšou, rodičema, bratrem Františkem, popř. dalšími rodinnými příslušníky. Pohladíme věčně usměvavého černého labradora Britu. Vojtova maminka náš pozve dovnitř, sedneme, popijeme, zakousneme něco dobrého. A hlavně povídáme. Jaká to teď je a jaké jsme si mysleli, že to bude. Kam jsme vykročili, kam jsme pokročiny. O očekáváních, které jsme měli, o iluzích, co jsme ztratili, o krásách, co jsme zažili.  Kam se náš život ubírá, jaké máme přání, tužby a plány. Taky často vzpomínáme, na naše výšlapy ještě
na gymnáziu. Přehráváme nejvtipnější historky. Smějeme se a je nám dobře.









Pokračuje již tradiční procházka na vrbové proutí, abychom si mohli uplést tatar (pomlázku). Nechtěla bych to zaříct, ale snad každý rok, když přijedeme, je nadmíru příznivé počasí, takže jsme ještě nikdy nemuseli zůstat sedět uvnitř.  Potom se plete, většina z nás si trochu pamatuje jak, ti co mají problém, osvěží jim ochotne paměť František nebo Vojtův tatínek. Rozlévá se slivovice, jí se, vypráví. Honza vysvětluje malé sestřičce Míši, že kočka je nezávislé zvíře, co když bude chtít, přijde za ní sama.









Jakmile dopleteme, následuje procházka na kopeček za Vojtovým domem, s lavičkou a krásnou vyhlídkou na celou vesnici.
"Vojto, už chápu, proč se ti odtud nechtělo", prohodí Honza s tím, že by se tu klidně přestěhoval a Víťa s Verčou rázem začínájí plánovat, jak by se tu dal postavit dům a jestli by jim jej Vojta jako architekt navrhl.

















Pokračujeme kolem lesa i s pomlázkou a flaškou slivovice. Kolem vyhlídky na nedávno založený hřbitov, se pomalu vracíme zpět k domu. Cestou ještě Vojta zdraví souseda a nabízí mu štamprlu. Brita lítá po louce sem a tam. Jazyk trčící z tlamy ven, jí přitom vlaje. "Bláznivý pes", pronese smějící se Vojta. A den se pomalu chýlí ke konci. Rozloučíme se s příslibem. Příští rok se uvidíme. Opouštíme vesnici. Nechce se nám.































Sice jedenkrát za rok, ale o to je ta návštěva vzácnější. Balzám na duši, tikající hodiny ve vás, se rázem zpomalí.  Chvíli nemít pocit, že někde něco utíká.  Když jsem byla malá, bylo to právě to, co mi na nich vadilo. Teď je to to,co je na nich vzácné. Lidovost, lidé, mající k sobě blíž, v rámci rodiny i mimo ni.  Ticho, sem tam přehlušující zvuky typicky vesnickými. Kohout, štěkání psa, traktor. Široká rozprostírající se krajina, v horizontu pasoucí se ovce. Vonící les.

Když se pak vrátíte do hlavního města, na pár dnů vás nenaštve, že do vás lidi v dopravních prostředních strkají. Že vám ujede metro. Ba naopak si ho klidně i ujet necháte.

A hlavně  si potvrdíte, že existují lidé, se nimiž se nemusíte scházet týdně ani měsíčně. Takoví, co když se s nimi i za rok potkáte, máte si co říct a tak nějak k sobě patříte.

Vojta se vydal se svým kamarádem Víťou (jiným než v článku) na cestu z Prahy do Santiaga de Compostela.  
Celou jejich cestu můžete sledovat zde: https://dobrecamino.wordpress.com/
Vojto, držíme palce!

Sychravo



Fotky kamaráda Pepy vznikly v půlce října. Sešli jsme se brzkého, až téměř magického podzimního rána. Praha o víkendu ještě neprobuzená. Opuštěná, s minimem lidí v ulicích.  Mlha hustá jako pavučina, by se toho dne dala krájet. Na Vltavě rybáři na loďkách chytali ryby. Od vody se linul mrazivý chlad a vlhko. Cestou tramvají 22 jsem doufala, že tahle atmosféra vydrží aspoň dvě hodiny během focení, že mlha neopadne. Vyplnilo se. A tak jsme vyšli od Náplavky přes Vyšehradský železniční most, dále 
na Vyšehrad a nakonec zamířili na Albertov. 









Foceno na Praktica BC1, Kodak Tmax 100, sken negativu






































Odrazy


Poprvé v životě jsem vyzkoušela Kodak TMAX 100,  film s velice jemným zrnem. Možná trochu symbolické, protože Zuzka je jemná duše a nádherná a inteligentní žena. Focení probíhalo v Břevnovských zahradách a v Oboře Hvězda. Síla, ženskost, spojení s přírodou a něha. Tak ji znám. Snažila jsem se,aby to na fotkách bylo patrné. Jestli se to alespoň trošku povedlo, nechám na vás.








  Foceno na Praktica BC1, Kodak Tmax 100, sken negativu







































Ke kořenům I.

Takové ty maličkosti,  které si vybavíte, když nejste dlouho doma. 




DĚDA
Děda chodí do knihovny. Knihovnice už ho znají. Půjčuje si detektivky. Pro babičku vždycky přijde k regálu plného harlekýnek, vezme celou hromadu, donese ji knihovnici na stůl a řekne: "Projeďte to, co už četla" a z té kupy zbyde knížek jen pár. Že obědvá zásadně nejdřív ve tři odpoledne. A snad vždycky u knížky. Skoro do všeho s babickou dávají papriku (kterou nesnáším). Když ukazuje staré fotky. Na fotkách holky, co s nimi randil před babičkou. Chlubí se,jaký byl štramák a co jako mladí kluci vyváděli.

Že kupuje program na televizi, zvýrazňovačem zatrhne filmy týden dopředu. Stejně se pak musí večer domluvit s babičkou, která se chce dívat na romantiku a děda si nám pak stěžuje a naoko se zlobí. a naoko se směje babičce,že se u těch filmů dojímá.  Říká kurdyna a ormínka a já dodnes nevím, co to přesně znamená. Když se rozhodne, že pojede na ryby a nakonec to zruší. Že ho bolí kolena. Je mu líto, že mu babička nechce udělat palačinky, tak mu je výjimečně dělám já. Před osmou večerní musí přepnout na jedničku na sportku.
"Dáš si štamprlu?"



Foceno na Praktica BC1, ILFORD PAN 100, sken negativu 





BABIČKA


Když nás hlídala jako malé, dívali jsme se večer na Pretty woman,Angeliku a na Hříšný tanec. Nechápali jsme, proč brečí, když to skončilo dobře - třeba u závěrečné zvedačky. Naučila mě, "že Baby nebude sedět v koutě". Domácí koblížky. Kynuté koláče. Borůvkové, švestkové a třešňové - babi, já vím,že jsou tam ty housenky,i když tvrdíš,že ne. Solené arašídy,tyčinky, sladká roláda, puding s rumem,jahodama a šlechačkou, kterou 100krát odmítnete,ale stejně ji dostanete. 

"Nechceš vodu?"
"Dáme si sladkou?" (myšleno likér). 
"Pak se stav nahoru" (myšleno k nim domů). 
"To je šus."






ZVÍŘATA
Hodiny a hodiny zírání na akvárko. Bojovnice, šneci, co jich polovinu ryby sežrali. Sumeččci. Neonky, paví oka, ancistrus, skalára. Papoušek Pepa. A psi. Boxer Rita, kterou si moc nepamatuju, Dobrman Angrina, co měla gauč pro sebe, Yorkšír DeeDee, co se věčně třepala, i když neměla mít z čeho strach, a neunavitelný český teriér Dag,co mám od něj jizvu na noze.





BABIČKA A DĚDA Oslavili zlatou svatbu.  Vím, že se mají rádi, i když na sebe sem tam bručí. A tak to má být. 





MORAVO
/bolínko/slunko/pouzdro/baňka/rožni!/nechcu/heblo/tož/že?/zavázet/papuče/štamprle/tadyma/džignout/gramlavý/gaťky/giglat/chlamat se/kramlík/křák/lochna/brblat/napučený/ogar/ošpica/kurdyna/pentilka/plantat se/pošahaný/roba/rozgajdaný/rozglabený/rychna/z kama jsi?/škňuřit se/šlahnout/šmigrust/štangla/švidrat/tadyma/tama/ťula/zaplantaný/